Dogterkking
Včera jsme se vrátili z treku po Buchlovských kopcích. Foto ze Zuzčiny kamery najdete ZDE. Fotky z foťáků našich dvou nových kamarádek snad brzy doplníme. V následujících řdácích se Vám pokusím naše utrpení trochu popsat.
Vše začala už cestou, kdy vlak do kojetína, do kterého jsme v pátek kolem třetí odpoledne nastoupili byl plyný. Vzhledem k tomu, že jsme nenanšli natolik prázdné kupé, aby se do něj vešli další tři lidé a další tři psi, zůstali jsme stát v uličce. Během hodinové cesty do Kojetína kolem nás prošlo krmě průvodčího i pár cestujích, kteří po každé stanici hledali možné volné místo ve vlaku a tak psi řádně procvičili poveli sedni a místo. Jen Nesinka nemusela, protože ji při její velikosti každý zvládl překročit. V Kojetíně jsme přetoupili do osobáku, kdy jsme si sedli, lae desetiminutová cesta nám nedala moc odpočinout. V Korměříži jsme potakli naši novou kamarádku Kačku a jejího zlaťáka Charlieho. Páteční autobus do Roštína nás mile překvapil, když nás pan řidič naložil a bezpečně odvezl až na místo všechny čtyři i se psy. Dokud jsme byli kolem kroměříže, byl pojhled na okolní rovinatou krajinu moc příjemný. Roštín položený mezi kopci nás však uvedl do reality. Cesta od autobusu ač krátká, byla neustále do kopce.
První pohled na kep byl velmi příjemný, chatky, ktráva, čisto a restaurace-tak důležitá součást po vyčerpávající cestě.......
Večer jsme dobře pojedli a uložili se do chtaky ke spánku. Každá z fen si našla jednu postel na spánek, čímž nám lehce zkomplikovaly nocleh, ale dalo se to tak nějako předpokládat.Ráno jsme se nasnídali a holky kolem čtvrt na devět a já s lelou těsně před devátou jsme vyrazili na cestu. První kopeček dolů, byl na dlouho tím posledním. Hned v zápětí následovalo stoupání, při kterém jsem se všichni zpotili jako myši. S Lelou jsme museli značně spěchat, neboť jsme se sanžili dohnat holky o půl hodiny před námi. Na rozhledně jsme se s nimi potkali, ikradli jsme jim Zuzu a vyrazili svižným tempem vpřed. Cesta bxla až na Buchlov velmi příjemná. Tam nás paní v restouraci zmrazila,když nám vodu z vodovodu do petláhve ocenila na deset korun. Další cesta byla neustále z kopce do kopce. V mnoha z nich jsme pochopili, proč koně nesmí do lesa, nebo´t ledáci by nemohli lesní cesty naprosto neuvěřitelně rozbít a zdemolovat koli těžké techniky. Na dvacátém klilometru plus mínus nám už začal docházet humor. Lépe řečeno přicházela obrovská krize. Někde tam jsme potkali Endyho a jeho majitelku, kteří nám dělali společnost až do cíle, neboť Endy se zamiloval do Leli a odmítal jít jinak, než za ní. Po dalších více než deseti kilometrech jsme po dlouhém a vyčerpávajícím přemlouvání sebe sama jsme dorazili v čase 7:04 do cíle.
V kempu jsme osprchovali psy, sebe a ve stejném pořadí jsme se i najedli. Poté nastal zasloužený odpočinek. Celý večer jsme kromě venčení strávili v restauraci, kde jsme utratili i peníze, které jsme neměli.
Něděle se nesla ve znamení příchodu posledních závodníků a vyhlašování výsledků. Já s leluškou jsme byli sedmé ze 46, celkově dvacáté i mezi muži. Zuzka s Hesulkou dokončili na krásném čtrnáctém místě...